Když se podívám na lidi, kteří za mnou přicházejí na konzultace, všimnu si jedné věci.Téměř nikdy to nejsou lidé, kteří by své kočky zanedbávali.

Naopak. Kupují kvalitní krmivo, řeší každý detail, objednávají nové pelíšky, hračky, škrabadla. Chtějí, aby jejich kočka měla ten nejlepší život. Často o ní mluví jako o dítěti nebo parťákovi duše. A přesto se právě v těchto milujících domácnostech objevují problémy nejčastěji.Úzkost. Obezita. Noční běhání. Agrese. Značkování. Apatie.

Po letech praxe jsem si uvědomila jednu zvláštní pravdu: Nejvíc chyb u koček nevzniká z nedostatku lásky. Vzniká z jejího přebytku. Z lidské snahy dát jim všechno – ale podle lidských představ, ne podle kočičí přirozenosti. Kočka totiž není malý člověk v kožíšku. Je to citlivý, samostatný predátor se svými hranicemi, potřebami a vlastním jazykem. A když mu nenasloucháme, i dobře míněná péče se může změnit v tichý tlak.

Když je mazlení víc pro nás než pro ni

Blízkost je krásná věc. I já miluju chvíle, kdy si ke mně kočka lehne, opře se bokem o moje tělo a začne spokojeně příst. Jenže právě tady se často dopouštíme první nenápadné chyby. Máme pocit, že když přišla, chce hladit. A tak hladíme dál. A dál. A ještě chvíli. Jenže kočičí dotek má jiná pravidla než lidský. Kočka často touží po přítomnosti, ne po neustálé manipulaci. Chce být vedle nás, ale ne pořád pod rukama. Její nervový systém je mnohem citlivější a to, co nám připadá jako příjemné mazlení, už pro ni může být dávno nepohodlí. Ocas se začne lehce pohupovat. Tělo ztuhne. Uši se stáhnou dozadu. A pak přijde rychlé kousnutí nebo švih tlapkou. Ne jako útok. Spíš jako poslední zoufalé „prosím, už dost“. Když se naučíme přestat dřív, než nás o to musí požádat, začne nám paradoxně důvěřovat víc. A o kontakt si řekne sama.

Když dáváme jídlo místo pozornosti

Další věc, kterou vídám téměř denně, je plná miska. Pro jistotu. Aby neměla hlad. Aby věděla, že je o ni postaráno. Mnoho lidí nechává granule k dispozici celý den. Takzvaný freefeeding působí jako nejlaskavější řešení – kočka si přece vezme jen tolik, kolik potřebuje. Jenže domácí kočky už nežijí jako lovci v přírodě. Neprojdou kilometry terénem, nevydávají téměř žádnou energii a nemají přirozený rytmus lovu. Mají teplo, klid… a jídlo dostupné kdykoliv. A stejně jako my lidé často nejedí jen z hladu. Jedí z nudy, ze zvyku, ze stresu. Prostě proto, že je to po ruce. Když je miska stále plná, navíc vůbec netušíme, kolik toho skutečně snědí. Často se při konzultaci zeptám: „Kolik gramů denně dostává?“ A odpovědí je ticho. Přitom doporučené dávkování je přímo na obalu krmiva – a bývá překvapivě malé. Granule jsou energeticky velmi koncentrované. To, co vypadá jako „trocha navíc“, může znamenat obrovský přebytek kalorií.

A tak z lásky pomalu vzniká nadváha, bolesti kloubů, cukrovka nebo problémy s játry. Kočky ale nepotřebují plnou misku. Potřebují rytmus. Mnohem přirozenější je odměřit denní dávku, rozdělit ji do několika porcí případně část krmení zapojit do hry. Nechat kočku hledat, lovit, přemýšlet. Jídlo se tak znovu stane událostí, ne neustálým bufetem. Případně můžete své kočce pořídit automatický dávkovač který jí v nastavených časech jídlo nasype.

A často stačí jednoduchá věc: místo další kapsičky si s nimi sednout na zem a chvíli si hrát.

Když jim chceme dopřát klid… a vezmeme jim smysl dne

Z lásky se je snažíme chránit před nepohodlím. Aby nemusely nic řešit. Aby měly jen klid. Jenže kočka je predátor. Její mozek je nastavený na pohyb, lov, objevování a sledování okolí. Když tyhle potřeby nemá kde naplnit, začne si vytvářet vlastní program. Noční sprinty po bytě. Shazování věcí ze stolu. Škrábání gauče. Hlasité mňoukání. To není zlobení. To je nahromaděná energie a frustrace. Kočka bez podnětů je jako člověk zavřený celý den v prázdném pokoji. Stačí přitom málo – možnost lézt do výšky, pozorovat svět z okna, mít úkryty, každý den si chvíli hrát na lov. Najednou se z „problémové“ kočky stane klidný a spokojený společník.

Když trestáme něco, čemu nerozumí

Občas se setkávám i s bezmocí. „Ona to dělá schválně.“ „Musí vědět, že zlobí.“ Jenže kočky nefungují na principu viny. A nemají kognitivní funkce na dělání "naschválů" Když na ně křičíme nebo je trestáme, nespojí si to se svým chováním. Spojí si to s námi. A místo pochopení vznikne strach. Strach ale nikdy nevychová sebevědomé a klidné zvíře. Jen naruší vztah. Kočky se učí především z bezpečí. Z prostředí, kde se cítí jistě. Mnohem účinnější než trest je úprava prostředí a jemné přesměrování chování. Ne „nedělej to“, ale „tady to můžeš dělat správně“.

Když přehlížíme tiché volání o pomoc

A nakonec věc, kterou považuji za nejdůležitější. Kočky jsou mistři v maskování bolesti. V přírodě by slabost znamenala ohrožení, a tak ji skrývají až do poslední chvíle. Proto jakákoliv změna chování téměř vždy něco znamená. Když se najednou schovává. Když jí méně. Když je podrážděná. Když přestane chodit za námi ale i třeba když se nemazlivá kočka začne hodně mazlit. To není „nálada“. To je zpráva. Kočky s námi mluví neustále. Jen velmi potichu. A my se musíme naučit poslouchat.

Láska jako porozumění

Čím déle s kočkami pracuji, tím víc si uvědomuji, že nepotřebují dokonalé majitele. Nepotřebují nejdražší pelíšky ani plné misky. Potřebují vnímavého člověka. Někoho, kdo respektuje jejich hranice. Kdo je nechá být kočkou. Kdo si všimne drobných signálů. Kdo s nimi opravdu je. Někdy je totiž největším projevem lásky to, že trochu ustoupíme… a začneme se dívat na svět jejich očima.

A právě tehdy vzniká to nejhlubší pouto. Tiché. Klidné. Skutečné.